Popis
Palazzo Zuckermann je velký palác z počátku 20. století na třídě Corso Garibaldi v Padově, naproti Musei Civici degli Eremitani. Dnes patří k Musei Civici a sídlí v něm dvě muzea: užitého umění a sbírek mincí Museo Bottacin.
Palác byl postaven v letech 1912 až 1914 podle návrhu Milánčana Filippa Arosia. Průčelí mísí neoklasicistní prvky, které si objednatel přál kvůli monumentalitě, s ohlasy tehdy módní secese. Uvnitř stoupá schodiště z carrarského mramoru pod prostorným světlíkem.
V přízemí a v prvním patře vystavuje Muzeum užitého umění přes dva tisíce předmětů od středověku po současnost: keramiku 16. století, intarzovaný nábytek 18. století, pánské i dámské oděvy 18. a 19. století, stříbro, sklo, slonovinu a přes 400 šperků.
Ve druhém patře je Museo Bottacin se sbírkami, které městu v roce 1865 daroval terstský obchodník Nicola Bottacin. Přes 20 000 mincí a medailí, od antického Řecka přes Řím a Byzanc až po novověk, s oddělením věnovaným mincím z benátské oblasti.
Mezi uměleckými díly Bottacinu vyniká busta dóžete Paola Reniera od Antonia Canovy. Jsou tu i staré zbraně a památky na arcivévodu Maxmiliána Habsburského, přítele sběratele, a sály připomínají jeho vilu v Terstu.
Objednatel, rytíř Enrico Zuckermann, byl neobvyklý průmyslník: jeho továrna na drobné kovové zboží u nádraží dávala zaměstnancům kromě mzdy prémii, když rostly zisky. Palác měl hledět na novou „rettifilo“, přímou třídu spojující centrum s nádražím.
Jeho osudy byly pohnuté. Po válce používala americká armáda podkroví jako tělocvičnu a na terase zřídila rozhlasovou stanici: na stěnách zůstaly malby se sportovními výjevy, které namalovali vojáci. Od roku 1953 v paláci desítky let sídlily kanceláře státních telefonů, než se z něj stalo muzeum.
Palác byl postaven v letech 1912 až 1914 podle návrhu Milánčana Filippa Arosia. Průčelí mísí neoklasicistní prvky, které si objednatel přál kvůli monumentalitě, s ohlasy tehdy módní secese. Uvnitř stoupá schodiště z carrarského mramoru pod prostorným světlíkem.
V přízemí a v prvním patře vystavuje Muzeum užitého umění přes dva tisíce předmětů od středověku po současnost: keramiku 16. století, intarzovaný nábytek 18. století, pánské i dámské oděvy 18. a 19. století, stříbro, sklo, slonovinu a přes 400 šperků.
Ve druhém patře je Museo Bottacin se sbírkami, které městu v roce 1865 daroval terstský obchodník Nicola Bottacin. Přes 20 000 mincí a medailí, od antického Řecka přes Řím a Byzanc až po novověk, s oddělením věnovaným mincím z benátské oblasti.
Mezi uměleckými díly Bottacinu vyniká busta dóžete Paola Reniera od Antonia Canovy. Jsou tu i staré zbraně a památky na arcivévodu Maxmiliána Habsburského, přítele sběratele, a sály připomínají jeho vilu v Terstu.
Objednatel, rytíř Enrico Zuckermann, byl neobvyklý průmyslník: jeho továrna na drobné kovové zboží u nádraží dávala zaměstnancům kromě mzdy prémii, když rostly zisky. Palác měl hledět na novou „rettifilo“, přímou třídu spojující centrum s nádražím.
Jeho osudy byly pohnuté. Po válce používala americká armáda podkroví jako tělocvičnu a na terase zřídila rozhlasovou stanici: na stěnách zůstaly malby se sportovními výjevy, které namalovali vojáci. Od roku 1953 v paláci desítky let sídlily kanceláře státních telefonů, než se z něj stalo muzeum.