Popis
Kostel San Francesco Grande je srdcem velkého gotického komplexu v centru Padovy, mezi starým klášterem a první skutečnou nemocnicí města. Venku nekonečně dlouhé podloubí, uvnitř světlá loď plná uměleckých děl, od Paola Veronese po Bartolomea Bellana.
Podloubí se táhne podél via San Francesco v délce třiceti sedmi arkád zdobených terakotou a spojovalo kostel, klášter a nemocnici. Všechny klenby pomaloval Francesco Squarcione v letech 1452 až 1466 příběhy svatého Františka: dnes je z nich vidět už jen pár postav.
Uvnitř je prostor velkorysý a světlý, s křížovými klenbami zdobenými geometrickými pásy. Čtyři sloupy z červeného mramoru, které nesou oblouky, pocházejí z Piazza dei Signori a dodnes na nich jsou kruhy na uvazování koní.
Na vnitřní straně průčelí visí Nanebevstoupení od Paola Veronese. Spodní část byla ukradena a v roce 1625 ji Pietro Damini namaloval znovu; ukradený fragment skončil v Praze.
V pravé lodi je kaple Santa Maria della Carità celá pokrytá freskami Girolama Tessariho z let 1523–1524 s příběhy Panny Marie, Sibylami a alegoriemi Lásky a Víry. Některé postavy jsou převzaty z rytin Albrechta Dürera.
V pravé příčné lodi vyniká náhrobek Pietra Roccabonelly, lékaře a filozofa, s bronzy Bartolomea Bellana, který dokončil Andrea Briosco v roce 1497. V 16. století byl náhrobek rozebrán: lékař na katedře a Panna Marie se světci jsou dnes nad dvěma různými dveřmi.
Kostel vznikl díky štědrosti manželů Balda de' Bonafari a Sibilly de Cetto, spjatých s dvorem Carrarů. V roce 1414 věnovali část svého majetku na kostel, klášter pro minority a nemocnici pro chudé, která fungovala až do roku 1798.
Baldo zemřel před dokončením stavby a dílo dovedla do konce Sibilla; kostel byl vysvěcen v roce 1430. Jejich tváře, vedle sebe na náhrobní desce, uvidíte pod podloubím Ospedale Giustinianeo.
Pohřbeni jsou tu i malíř Francesco Squarcione a Ferdinand Karel Gonzaga-Nevers, poslední vévoda mantovský. A polyptych, který Antonio Vivarini a Giovanni d'Alemagna namalovali pro jeden z oltářů v roce 1447 a který nejspíš odvezli Francouzi, je dnes v Národní galerii v Praze.
Podloubí se táhne podél via San Francesco v délce třiceti sedmi arkád zdobených terakotou a spojovalo kostel, klášter a nemocnici. Všechny klenby pomaloval Francesco Squarcione v letech 1452 až 1466 příběhy svatého Františka: dnes je z nich vidět už jen pár postav.
Uvnitř je prostor velkorysý a světlý, s křížovými klenbami zdobenými geometrickými pásy. Čtyři sloupy z červeného mramoru, které nesou oblouky, pocházejí z Piazza dei Signori a dodnes na nich jsou kruhy na uvazování koní.
Na vnitřní straně průčelí visí Nanebevstoupení od Paola Veronese. Spodní část byla ukradena a v roce 1625 ji Pietro Damini namaloval znovu; ukradený fragment skončil v Praze.
V pravé lodi je kaple Santa Maria della Carità celá pokrytá freskami Girolama Tessariho z let 1523–1524 s příběhy Panny Marie, Sibylami a alegoriemi Lásky a Víry. Některé postavy jsou převzaty z rytin Albrechta Dürera.
V pravé příčné lodi vyniká náhrobek Pietra Roccabonelly, lékaře a filozofa, s bronzy Bartolomea Bellana, který dokončil Andrea Briosco v roce 1497. V 16. století byl náhrobek rozebrán: lékař na katedře a Panna Marie se světci jsou dnes nad dvěma různými dveřmi.
Kostel vznikl díky štědrosti manželů Balda de' Bonafari a Sibilly de Cetto, spjatých s dvorem Carrarů. V roce 1414 věnovali část svého majetku na kostel, klášter pro minority a nemocnici pro chudé, která fungovala až do roku 1798.
Baldo zemřel před dokončením stavby a dílo dovedla do konce Sibilla; kostel byl vysvěcen v roce 1430. Jejich tváře, vedle sebe na náhrobní desce, uvidíte pod podloubím Ospedale Giustinianeo.
Pohřbeni jsou tu i malíř Francesco Squarcione a Ferdinand Karel Gonzaga-Nevers, poslední vévoda mantovský. A polyptych, který Antonio Vivarini a Giovanni d'Alemagna namalovali pro jeden z oltářů v roce 1447 a který nejspíš odvezli Francouzi, je dnes v Národní galerii v Praze.